Každá skupina přátel má toho jednoho člena, kterého je všude plno. Který všechny baví svými příhodami, a na kterého se lepí smůla, kudy chodí. Ano, to jsem přesně já. Roztržitá, energická, hlasitá a prostě svá! Zdi mojí koupelny by mohly vyprávět...
"Vždycky jsem chtěla být baletka. Nebo nóbl tanečnice v třpytivém trikotu, předvádějící nejrůznější elegantní kreace ve svitu reflektorů. Tajila jsem dech, kdykoliv jsem měla příležitost sledovat ty mrštné dívky na jevišti. Jenže jak šla léta, projevily se prostě naše rodinné geny. Máma vždycky říkala, že jsem holka „krev a mlíko“, a tak to máme všechny. Že prostě nikdy nebudu ta droboučká princezna v růžových šatečkách s piškotama na nohou. Spíš mě odhadovali na operní pěvkyni, což mi dneska přijde ještě směšnější.
Když jsem byla malá, hodně mě to trápilo. Ale nakonec mi to zase tak nevadí. Protože před publikem na pódiu pod září reflektorů bych musela něco hrát. Zatímco, když jsem sama a zpívám a tancuju si pro radost, můžu se pořádně rozjet. Pořád miluju show a moje okolí to ví. I proto jsem se zalíbila Davidovi. Jsem prostě živel!"
"Rádio v koupelně už považuju za nezbytnou součást svých dní. Pouštím si ho, kdykoliv sem jdu. Ať už se upravuju do práce, ukládám se ke spánku, nebo se připravuju na rande jako právě teď. A někdy to pořádně rozjedu! Právě teď v rádiu hrajou tu mojí nejoblíbenější! Dám ho pořádně nahlas a začnu si teatrálně sundávat jeden kousek oblečení za druhým. Odhazuju je a nechám, kam zrovna dopadnou. Kartáč na vlasy coby mikrofon nesmí chybět. Ještěže mým jediným svědkem je zrcadlo.
„I'm so exticed. And I just can't hide it!“ pěju, a přitom se tanečními kroky přesouvám do velkýho sprchovýho koutu, kde už na mě čeká proud vody snášející se z hlavice. Vodu já si vždycky pouštím předem.
